Asi 70% našich občanů by volilo demokratickou středovou stranu. Extremismus je většině cizí a to extremismus všech typů: totalitní socialismus, anarchismus, extrémní ekonomický liberalismus, nacionalismus a podobné. Občané chtějí rozumný kompromis tržních a sociálních principů při důsledném dodržování demokracie. Už je znechucuje levičáctví i pravičáctví. Jak jsme zažili, demokracii může potlačovat levice i pravice.
Stále si musíme připomínat demokratické principy. Demokracie je zpětná vazba. Tento termín
, v technice běžný, zde znamená kontrolní vliv občanů na svou vládu. Tedy souhlas nebo nesouhlas s jejím počínáním. V případě nesouhlasu občan hledá a případně volí alternativy. Občanů je mnoho a musí se sdružovat do určitých alternativních skupin. Protože demokracie je pluralitní systém, musí být alternativ dostatek. Musejí být také účinné, musejí se tedy přiměřeně mocensky v celkové representaci uplatnit. Hledání a formulaci alternativ je v demokracii vše podřízeno: zde je svoboda projevu, tisku, shromažďování. S respektováním alternativ je těsně spojeno i respektování menšin, tedy alternativ, kolem kterých se neshromáždila velká skupina občanů. Někdy jde jen o skupinu, podporující nezávislou osobnost. Nepřítel demokracie je ten ”mocenský inženýr”, který chce demokracii zničit nebo jen uvedené principy narušit, na příklad omezováním alternativ, a občané mu musí klást všemožný odpor. Nepřijatelné jsou jen alternativy, které mají narušení demokracie v programu. Problémy s utvářením vlády nejsou problémy občanů, ale politiků. Ti, co nejsou schopni kompromisů, do politiky nepatří.

Nemáme u nás standardní demokracii, jak říká V.Kraus. Standardní demokracie totiž neexistuje, demokracie je více nebo méně, nikdy není úplná a stále se na ní musí pracovat. Jeden nedostatek, na němž by se pracovat mělo, je chybění zpětné vazby v mezidobí mezi volbami. Co vlastně funguje v této době, kdy se strany chovají jako v dobyté zemi? Když pomineme funkci medií, jsou to průzkumy veřejného mínění a občanské iniciativy.Průzkumy veřejného mínění říkají jen ano nebo ne, zatímco strany poskytují alternativy. Ale tyto průzkumy jsou v nejasných rukou (možnost ovlivnění?), výběr vzorku populace nerespektuje fakt, že velká část občanů se o problémy(i volby) nezajímá. Hlavně ale nemá výsledek skoro žádnou váhu. Občanské iniciativy představují reservoáry angažovaných občanů, kteří by po vhodné institucionalizaci mohli poskytovat až statisícové soubory pro průzkumy veřejného mínění, které by mohly být také institucionalizovány. Pak by ale měly mít výsledky, zvláště opakovaně negativní, i určitou ústavní váhu, např. by mohly vést k předčasným volbám. To je námět k úvaze a zamyšlení občanů i jejich representantů, protože je jasné, že dosavadní koncepce stranické politiky je neudržitelná. Nejde přece jen o moc, ale o čestnou službu této zemi.

 

Úvodní slovo

Nepochybně je třeba rozvíjet kvalitu demokracie v naší zemi. Alespoň čtyři politické strany mají ve svém názvu demokracii, ale co pro ni dělají? Existuje Občanský institut, Liberální institut, dokonce existuje Masarykovo demokratické hnutí, ale co dělají pro demokracii právě v této kritické době před volbami, kdy je demokracie ohrožena sebestřednými snahami stran a jejich vůdců?

Demokracie jako zpětná vazba

Zpětná vazba v technice je na příklad klimatizační zařízení. Zahrnuje čidla-teploměry, dále ovládací prvky-výhřevná a chladící zařízení a konečně jednoduchý program, který propojuje čidla a ovládání a určuje meze, v nichž se teplota, na příklad v místnosti , má pohybovat. Princip zpětné vazby má ovšem základní úlohu i v biologii. Organismus má velmi mnoho funkcí, vzájemně provázaných, k nimž používá efektory, na příklad svaly hladké i příčně pruhované, sensory, na příklad tepelné a tlakové, na vyšší úrovni i smyslové. Vše je regulováno jednoduchými mimovědomými programy na úrovni míchy i velmi složitými a zčásti i vědomými programy na ho pocitu stavu “pohody”. Naopak , za pathologických podmínek přichází informace o “chorobě”, což je vlastně dysregulace zaviněná vnitřními i vnějšími vlivy, například infekčním agens.

Tento zpětnovazební princip platí samozřejmě i ve společenských vztazích, které mohou mít často mnoho společného se situací v organismu. Společenské procesy mohou vyvolávat v členech společnosti pocity uspokojení nebo naopak i velké nespokojenosti. Přitom jsou zde, stejně jako v organismu, přítomny složky sensorické, tedy satisfakce občanů, složky exekutivní, jako orgány státní moci, a mezi tím funguje určitý program. Na nejnižší úrovni vývoje je to program, nebo představy a cíle náčelníka tlupy, na vyšších stupních představy vládce a jeho družiny, případně celé vládnoucí skupiny- elity, ať už ekonomického, náboženského nebo jiného charakteru. Samozřejmě, takovýto program je podroben neodvratným změnám, na příklad stárnutí, nemocem a zaostávání představ vládce nebo vládnoucí skupiny , které vývoj zcela překonal.

Nový v lidské historii pak byl vývoj demokracie, která je vlastně jediným racionálním řešením problému vztahu mezi občany a vládou, založeným na zpětné vazbě. Nejjednodušším a asi nejstarším příkladem je přímá demokracie v některých společnostech, kde o řešení problémů rozhoduje shromáždění všech občanů. Program je již ve formulaci otázky případně nabízených alternativ, za což je zodpovědný vládce, tentokrát již neautoritativního typu, protože má rozhodování shromáždění repektovat. Pouze technické problémy, spojené s rostoucím počtem, rozptýlením a nesourodostí občanů, vedly k vzniku systému representativní demokracie, s volbami a stranami (alternativami), tedy k tomu, čemu u nás pan Klaus říká standardní demokracie, ale co musíme, z hlediska principu zpětné vazby, považovat za velmi nedokonalé provizorní uspořádání.

Jestliže,obecně, má zpětná vazba dobře fungovat, musí i ve společnosti splňovat řadu požadavků:

a/musí zahrnovat všechny složky-občany ve stejné míře

b/aferentní(centripetální) aktivita občanů musí být účinná, tj. musí být respektována

c/musí fungovat pokud možno kontinuálně, nikoliv s dlouhými intervaly nefunkce

d/nesmí být omezována kvalita těchto aktivit, tedy musí být zachována možnost volby z maximálního počtu alternativ (alternativních programů). Tak na příklad omezení na dva progamy by občany nutilo smiřovat se s částmi programu a s representanty, které nechce.

e/existence alternativ je pak podmíněna vysokou úrovní informace, která by se neměla týkat jen momentálního stavu jedince ale i jeho vnímání celkového stavu organismu-společnosti. Z toho ovšem vyplývá klíčově nutná nezávislost medií i kvalita centra – vlády, které formuluje otázky.

f/konečně s tím souvisí i nutnost eliminace sebestřednosti centra a jeho složek a tedy i vzniku elitismu a různých forem korupce i kvalita centra –vlády, které formuluje otázky občanovi. K tomu je nutný důsledně propracovaný systém veřejné kontroly.

To všechno jsou velmi obtížné a těžko zcela splnitelné úkoly. Neexistuje tedy standardní demokracie, ale je demokracie jako určitý ideální cíl, k němuž je třeba se stále snažit přibližovat a demokracii zdokonalovat. K tomu je možno používat různých metod, jako využití občanských iniciativ, počítačové a spojové techniky, výchovy a vzdělávání mládeže i vzdělávání dospělých a podobně. Je třeba, aby existovala výzkumná společenskovědní pracoviště, která by přicházela s novými koncepcemi, které by pak navrhovala k uvážení legislativním orgánům. Mělo by se očekávat, že i politické strany, které mají ve svém názvu a na štítu demokracii, budou tyto snahy podporovat, a to i když by to mohlo jejich eventuální neomezenou vládu komplikovat.

 

Demokratický politik

Je pravda, že od dob kmenových náčelníků mají mnozí lidé ke svým vůdcům a vůdčíkům určitý citový vztah obdivu, respektu a třeba i jakési lásky. Je ale nutno uvést, že to do demokracie nepatří, možná spíše do uctívání celebrit zábavního průmyslu. Demokratičtí politici, s výjimkou průkopníků v počátcích demokracie, by neměli mít sami ani příliš silné programové postoje, které tvoří v souladu s kolektivem svých poradců a spolupracovníků v politické straně, kde se programy tvoří a to jen ve smyslu rozvoje demokracie. Důraz by měl být na jiných vlastnostech: čestnosti, slušnosti, poctivosti a důvěryhodnosti, že totiž budou respektovat přání občanů a pokud možno nebudou zdůrazňovat své osobnosti. Podobně tak jak by to nemělo platit o soudcích, kteří by měli respektovat jen ducha zákonů. Proto také se v dávných dobách někdy občané nechali vést moudrými starci, kteří již měli své osobní zájmy spíše za sebou. Demokracie již “vůdce”místo zastupitelů ani nechtějí, nemělo by příliš záležet na jejich charismatu ani na zvláště vysoké inteligenci, v tom by byl určitý primitivismus a přežitek. Nyní již jde především o vlastnosti morální.

Josef Hladovec

josef.hladovec@seznam.cz